Jak se to stalo

    Když jsem jednou zase takhle snila nad mapou, zaujala mě severní hranice pomezí Čech a Moravy a zejména červená turistická značka. No, manžel na mě pobaveně kouknul a říkal: "To bys mohla jít z těch Orlických na chalupu pěšky..." Chalupu máme v Jeseníkách, tak jsme šly.

    Původní plán byl na 50km výpravu z Jablonného nad Orlicí na horskou chatu Paprsek, ze které je to už co by kamenem dohodil (pokud umí dost dobře házet) k nám na chalupu. Po rodinné radě jsme vybrali termín 15. června s tím, že večer 14. mě rodinka vysadí po cestě na víkend na rodinném sídle a v sobotu budou tudíž i s autem v dané oblasti ve střehu, kdybychom měly nějaké zdravotní či jiné potíže na trase. Po krátké úvaze jsem se rozhodla s sebou vzít i Sáru, protože mi prostě bylo líto nechat ji doma. Pokud ji budou bolet nohy (přece jen je jí už 10 a je to prcek), tak ta její necelá 3 kila snad nějak unesu.

    Večer před cestou jsme si daly dobrou večeři v místní pivnici a brzy zapadly do postele. Chtěla jsem vyrazit a cestu nejpozději kolem půl osmé, ale nějak jsme nemohly dospat a na trati byly už něco málo po sedmé. Počasí odpovídalo červnovým zvyklostem posledních pár let - vedro, slunečno, navečer bouřka.  

Cestou necestou

    Z Jablonného jsme vyrazily na východ po červené turistické pojmenované Jiráskova cesta. Z rozcestí Hvězda jsme se promotaly lesem přes cyklotrasu, lesní i polní pěšinky do malebné obce Dolní Boříkovice. Přicházely jsem k ní přes pole navazující na statek, traktor na louce otáčel seno, ve dvoře statku z chlívů koukaly překvapené krávy, vesnická idylka.

    Následující úsek byl méně příjemný - i když značeno i jako turistická, byla to silnice, zprvu ještě jakž takž (červená), ale po překročení křížovatky s 312 byl sice krátký, ale frekventovaný úsek k polským hranicím. No nějak jsme to s úskoky do příkopů zvládly a plny naděje jsme se pustily po českopolské hranici. Pravda, mapy tvrdí, že se jedná o turistickou trasu, ale pozor, JEN v Česku jsou turistické stezky dobře průchodné. A tady holt Česko přecházelo v jinou zemi. Takže jsme se prodíraly ostružinama, přeskakovaly maskované potůčky a mokřady a některé z nás i nadávaly. 

    Asi v poledne jsme došly k odbočce Horní Morava. Tam začala Cirilla nějak podivně sunout zadní nohy, jako kdyby je nechtěla zvedat ani na nutnou výšku a tak začla šoupat drápky po cestě. Už jsem toto zažila a během následujících cest se potvrdilo, že je to její reakce na vedro. Bylo teplo a přece jen má dosti hustý kožich. Takže při sestupu po modré turistické do lyžařského střediska jsme se těšily na chládek v hospodě, pivo a dlooouhý oběd.

Odpočinek nutný

    V Dolní Moravě nás čekalo překvapení v podobě závodů běžců - bojovníků v rámci Spartan Race. Všude spousty lidu - běžci v různé fázi zablácenosti a jejich fanoušci, ale také úsměvy na tvářích a celkově docela fajn nálada. Naštěstí bylo i místo ve vytoužené hospodě a nikdo se nedivil, že jsme poněkud ušlé. Odpočinek zabral, na další etapu jsme vyrážely v dobrém rozpoložení.

Nadmutá koza

    Tak přesně tak působila Cirilla, když jsem ji táhla na vodítku do kopce (příjemná žlutá turistická podél Moravy) pod Králický Sněžník - slyšela totiž v dálce hřmění a to je pro ni signál k zalehnutí - pod nejbližší keř, k domu nebo nejlépe rovnou pod postel. Na druhou stranu už i ví, že se mnou mnoho nenadělá a tak se po nějaké době vzdala a šlapala dál. Nicméně mě to přimělo ke změně trasy a místo sledování hranice až na Paprsek jsme ze Stříbrnického sedla odbočily do údolí (modrá turistická do Stříbrnic). 

Sláva nazdar výletu, ...zmokly jsme a už jsme tu!

Jsme si mohly zpívat ve Starém Městě, do kterého jsme dobíhaly s pleskáním obřích kapek okolo nás. A nejen okolo. V místí vlakové zastávce se mládež bavila sprchováním pod okapem, no a my jsme vypadaly, jako bychom se připojily. Před nástupem do auta, ve kterém nás konečně vyzvedl zbytek rodiny, jsme se musely nejprve trochu vyždímat. Cesta nám trvala asi 10 hodin a krokoměr ukazoval něco málo přes 50km. Bylo to fajn.