To nám stačilo asi tak měsíc, v době letních prázdnin jsme už odvážně vyrazily na hory a to do Hrubého Jeseníku.
Tady už bylo krocení jejího i našeho temperamentu náročnější, přece jen je to kraj, kde ta chůze jde tak nějak sama. Důležité bylo používat vodítko (to jsem od jorka neznala) ne kvůli zabránění zdrhnutí, ale kvůli kontrole naběhaných kilometrů. V paměti mi utkvěl výstul na Králický Sněžník, kde jsem ji na vrcholu odepla (aby mě netahala po cestě dolů a nenatloukly jsme si). Domnívala jsem se, že Cira půjde spořádaně a vyčerpaně s námi, ta však nahodila trysk a začala obíhat svou lidskou smečku ve velkých kruzích. No a to jí drží dodnes.